Obsah
19. století, v kterém se díky A. Sedláčkovi zrodila charakteristika Zvíkova jako krále českých hradů, bylo úrodnou půdou pro motivistické využití hradu v české literatuře. Důvod se nabízí snadno: hradní zřícenina, která měla velkou část své historie spojenou s Přemyslovci a rozvíjením českého státu, se mohla vnímat jako obraz slávy (silná, nedobytná pevnost) a následně úpadku po roce 1620 (chátrání a degradace objektu). Obrozenecké, romantické a pročesky orientované básnictví rádo těžilo z této nabízející se symboliky. Odkazy tak najdeme u J.P. Koubka (Zříceniny zvíkovské), Fr. Vlny (Zvíkov), A. Heyduka (Ve Zvíkovské kapli), Ant. Klášterského (Sonety zvíkovské, Zvíkovský orel), Ant. Sovy (Páže ze staré malby). Od roku 1919 je na Zvíkově pravidelně uváděna, a i díky tomu vešla v obecnou známost, historická hra L.Stroupežnického Zvíkovský rarášek (z r. 1883). Hradního ducha z názvu hry v ní zastoupil malý Petr za Švamberka, který svojí všetečností způsobí malou rodinou kolizi. Fr. Kožík roku 1973 napsal hru Noci na Zvíkově, i ta bývá každoročně uváděna v rámci divadelního léta. Ve 2. dílu lyrického jihočeského cestopisu L.Stehlíka Země zamyšlená má Zvíkov svůj krátký, ale výstižný a obdivný portrét. Souhrn nemnoha pověstí vztahujících se ke Zvíkovu hledačskou a sbírkotvornou aktivitou rozšířil Ondřej Fibich v knize Prácheňský poklad, pověsti z Písecka, Strakonicka a Pošumaví.
Adolf Heyduk
Ve Zvíkovské kapli.
Z Šumaviných bílých ňader
dvě se řeky taví,
nad řekami dvěma stojí
Zvíkov, pomník slávy,
Nad Vltavou s jedné strany,
s druhé nad Otavou;
smutné létly upomínky
dudákovou hlavou.
Také zde část rodné slávy
zrádně v síti lapli...
smutně oči obrátil jsem
k hradu staré kapli.
V staré kapli na Zvíkově
v javorovém lese
velikánský svatý Krištof
Mesiáška nese.
O hůl vetchou, sukovitou
podpírá se v chůzi;
hruď se zdouvá, temné oko
plno svaté hrůzy.
Klekl jsem tam na dlaždice
s orlíky a draky,
zašeptal jsem: Pomoz, Bože,
a ty, svatý, taky!
Světy letí jako divy,
my se nehnem´ z místa,
pomoz, svatý velikáne,
druhu Jesu Krista.
Nosíš Spásu na vše strany,
konáš rád a zdárně,
a my Češi ubožáci
čekáme vždy marně.
A my Češi ubožáci
ustavičně hynem,
sestup, svatý, mezi bědné
s Pánaboha Synem.
Nejsmeť posud vykoupeni
od pokuty věčné -
ó, jak by ti srdce moje
vroucně bylo vděčné.
Slávu tvou bych prozpěvoval,
slávu tvou bych množil,
kdybys toho Mesiáška
u nás s beder složil.
Kristova až ďáblí hlavu
rozšlápla by pata,
vydudal bych tobě na hůl
z rýžovného zlata.
Opřel bys se bezpečněji,
přecházeje řeku,
ryze zlatá berla, pane,
trvá řadu věků.
Řadu věků také zbojník
křivdy na nás páše...
přenes k nám už přes slz moře
toho Mesiáše!








